Bookmarklet pro adresy z katalogu Alephu

Zkoušeli jste někdy někomu posílat odkaz na knihu, kterou jste si našli v katalogu vaší knihovny (např. Národní technické knihovny, Národní knihovny, knihoven Univerzity Karlovy)? A zjistili jste, že mu odkaz nefunguje?

Pravděpodobně ne.:-)

Problém je v tom, že URL adresy jsou v katalogu Alephu dynamicky generovány a pro každého uživatele tedy budou jiné. Na pomoc přichází bookmarklet pro vytváření krátkého (a funkčního) odkazu na bibliografické záznamy v katalozích knihovního systému Aleph. Tento skript nejprve vytvoří stabilní URL adresu pro daný bibliografický záznam, kterou poté zkrátí pomocí JSON-P API služby bit.ly (kterou mimochodem podle Terms of service nesmějí používat děti pod 13 let).

Tady je: Zkrátit odkaz z Alephu

Použití:

1. Získání záložky:
   • Přetáhněte odkaz Zkrátit odkaz z Alephu do lišty záložek.
   • Nebo na odkaz Zkrátit odkaz z Alephu klikněte pravým tlačítkem myši a zvolte Přidat stránku do záložek nebo podobnou volbu ve vašem prohlížeči.
2. Použití záložky:
   • Na stránce bibliografického záznamu v katalogu Alephu klikněte na záložku Zkrátit odkaz z Alephu.

Problémy:

• Ozkoušeno pouze ve Firefoxu 3+ (Ubuntu, Windows) a IE7. U ostatních konfigurací lze v dobré víře předpokládat, že bude vše fungovat víceméně tak, jak má.
• Není prováděna žádná kontrola, zdali jde opravdu o stránku bibliografického záznamu v knihovním katalogu Aleph. Nad ostatními stránkami může bookmarklet zobrazovat všelijaké zajímavé výsledky.
• Zobrazení vytvořeného odkazu není zrovna cool.
• Vyzkoušeno přibližně nad 10 katalogy Alephu. Lze však předpokládat, že bude fungovat nad jakoukoli instalací, protože všechny mají přibližně stejnou obsahovou strukturu.

Při vytváření bookmarkletu jsem postupně dospěl k tomu, že je zapotřebí si dávat na některé věci pozor. A to:

• Jednořádkové komentáře ("//"). Protože se ve finální fázi skript převede do jednoho řádku, pak efektivně jakýkoli jednořádkový komentář zakomentuje větší část kódu, než jste si mysleli. Ostatně není vhodné, aby výsledek obsahoval jakékoli komentáře (tj. ani víceřádkové), takže je záhodno použít minifikaci například pomocí JSMin.
• Vzhledem k tomu, že bude skript vložen přímo do HTML atributu, je zapotřebí si dávat pozor na uvozovky. Pokud je například vložen do <a href="javascript:(function(){...}())", pak je třeba, aby se ve skriptu nevyskytovaly dvojité uvozovky nebo byly řádně escapovány.

Nakonec přidávám verzi, která (podobně jako v ruské ruletě) v 1 ze 6 případů vytvoří odkaz ve skutečnosti vedoucí na jedno nezapomenutelné video:

Zkrátit odkaz z Alephu

Everything is Miscellaneous

Nejprve jsem se podíval na wiki stránku s videem týkajícím se sémantického webu a nalezl jsem přednášku Everything is miscellaneous, kterou v rámci Google TechTalks přednesl roku 2007 David Weinberger. Vychází z jeho stejnojmenné knihy.

Mezi přednáškami zařazenými do série Google TechTalks se kupodivu objevují také ne-technicky zaměřené. Tato je jedna z nich. Dotýká se mých oblíbených oblastí jako je filosofie jazyka nebo informační architektura.

Hlavní otázkou, kterou se zde David Weinberger zabývá, je způsob, jakým dělíme skutečnost. Neexistuje totiž právě jedno správné rozdělení skutečnosti. Platón v Phaedrovi píše, že skutečnost je třeba rozdělovat v kloubech a spojích; podobně jako dobrý řezník krájí maso u šlach, namísto toho, aby se snažil zlomit kosti v půlce.

To koresponduje s tím, co lze najít v esejích Umberta Eca o jazyce a vnímání Kant and the platypus, kde píše o tom, že skutečnost má určité zrno. Je nesmyslné považovat za jednotku věci, které nejsou v jednom zrně (např. prasečí rypák a zároveň oháňku).

Zrna tvořící jazykovou realitu, kterou uvažuje Eco, jsou jednotkami (atomy), pro něž má smysl mít samostatné označení slovem. A jak je zřejmé z příkladu kuchařské speciality prasečí rypák + oháňka, tyto jednotky mají pouze několik smysluplných způsobů shlukování.

Další potíž, která se váže k těmto prvkům fyzické skutečnosti, spočívá v tom, že je lze zařadit pouze na 1 místo. Například knihu pojednávající o fyzice a chemie, nemůžeme zařadit mezi knihy o fyzice a zároveň knihy o chemii. Naopak, na jednom místě nemůžou být současně 2 fyzické objekty.

Tento problém lze částečně vyřešit tak, že knihu o fyzice a chemii nahradíme 2 ukazateli, vedoucí k jejímu fyzickému umístění, z nichž jeden zařadíme mezi ostatní ukazatele na knihy o fyzice, druhý k těm o chemii. Namísto ukazatelů lze říkat metadata. Vznikají tak sekundární dokumenty (jako bibliografie) pro organizaci fyzických dokumentů primárních.

Nevýhodou právě jednoho umístění však netrpí digitální data. Ty umožňují prostřednictvím jednoduchých ukazatelů – hyperlinků – zařazení do mnoha kategorií současně. Tím mohou vznikat složité polyhierarchické struktury.

Důležitým bodem Weinbergovy přednášky bylo tvrzení, že v případě, kdy jak data (obsah), tak i metadata (popis), jsou digitální, ztrácí se rozdíl mezi nimi. Protože díky plnotextovému vyhledávání lze najít žádanou informaci jak podle metadat (jména autora), tak podle úryvku nebo citátu, který obsahuje. Jako nové významy pro výrazy data a metadata lze použít:

• data

  to, co hledáme

• metadata

  to, co známe a pomocí čehož hledáme

Změnou prošlo také uspořádání jednotek skutečnosti. Zatímco původně uspořádání jednotek vlastnili (ovládali) lidé, kteří vlastnili jednotky samé (např. rozložení oblečení v obchodě), nyní jsou to uživatelé (tedy všichni), kteří vlastní uspořádání. Díky taggování, facetové klasifikaci nebo personalizaci vyhledávání jsou to uživatelé, kteří vytvářejí svá vlastní uspořádání, hierarchické stromy reflektující jejich vlastní hlediska.

S tím, jak si lidé vytvářejí vlastní kategorie, přichází otázka definice takové kategorie. Definice je podle Willarda Var Orman Quina něco, díky čemuž se lze obejít bez definovaného. Můžeme se však obejít bez definice kategorie, nahradíme-li jí prototypem - typickým zástupcem (např. Jiří Paroubek je typický zástupce kategorie Čechů). Podle podobnosti jednotky vůči prototypu pak usuzujeme na její příslušnost ke kategorii. Tohle příjemně voní Wittgensteinem, myšlenkami Umberta Eca a dokonce JavaScriptem a prototypální dědičností.

Celkovým trendem, který Weinberger zmiňuje, je externalizace znalostí. Ty byly externalizovány nejprve v knihách a dokumentech, později ve zvukových nahrávkách či videu. Nyní však následuje externalizace významu, a tu jsem konečně poznal, proč je tato přednáška zařazena mezi videa o sémantickém webu. Koncepty (významy, zrna skutečnosti) jsou externalizovány jako webové zdroje reprezentující tyto entity. Například zde je zachycen koncept neidentifikovatelných létajících objektů. Ten je kupodivu zařazen mezi strojírenství, s čímž by nemusel každý uživatel souhlasit.

Objevuje se otázka, jak půjde propojit sémantický web externalizovaných významů a jejich uspořádání ovládané uživateli. Zatím to vypadá, že organizace konceptů vytvářejících sémantickou síť je vlastněna producenty těchto konceptů (jako v případě PSH je NTK).

Řešení místo strašení

Předvolební propagace ODS se opírá o slogan Řešení místo strašení. Tím však ODS odradila podstatnou část voličů, kteří mají rádi duchařské příběhy a hollywoodské teenagerské horory. Zatímco předseda ČSSD je moc dobrý vypravěč strašidelných historek, jediným strašidlem povoleným v ODS je neviditelná ruka trhu.

Také by bylo pěkné, kdyby na kandidátní listině ČSSD byl třeba Drákula. Když ne Drákula, tak aspoň Karel Gott. Bohužel je vidět, že to Jiří Paroubek se strašením nemyslí vážně, protože namísto ježibab verbuje do své strašidelné bandy blondýny.

Také se mu nepodařilo přesvědčit spolustraníky, aby svou ústřednu přestěhovali z Lidového domu do rozpadajícího se hradu. Sice občany republiky děsí z billboardů svým záludným úšklebkem, ale i tak je zřejmé, že to tento kluk z plakátu nikdy nikam nedotáhne.

Jakou má web verzi?

Jedni říkají, že používají web 2.0, jiní zase web 3.0. Buď musí the elders of the internet používat nějaký pochybný DVCS, nebo je web krásně dopředně i zpětně kompatibilní.

Mnoho technologií, které jsou řazeny do balíčku webu 3.0 (RDF, OWL nebo SPARQL) bylo sice vytvořeno během posledních 10 let, avšak funkce, které plní, byly v plánu už v raném návrhu webu Timem Berners-Lee. Proto by se daly považovat spíše za patche nebo service-packy.

Podobně jako sémantické technologie byl web již od svého početí v hlavě Tima Berners-Lee zamýšlen jako univerzální technologie, která zprostředkovává obsah přístupný všem uživatelům bez ohledu na jejich schopnosti, vybavení nebo postižení. Tato vize byla ignorována pomocí rozličných hejblat zrobených z Flashe či JavaScriptu, dokud se neobjevil další service pack jménem WCAG. V současnosti by většina web-developerů měla mít v hlavě nainstalovanou 2. verzi tohoto service packu.

Aktivity konsorcia W3C se vůbec dají považovat za postupné patchování webu, kdy lepší standard pomáhá odstranit bugy webu. Díky standardizaci existují solidní základy pro značkovací jazyky (HTML, XML) i skriptovací jazyky (JavaScript neboli ECMAScript). Jejich specifikace procházely časem postupným debuggováním, takže se na ně lze nyní spolehnout.

Nejošklivější bug, který si beztrestně bugruje po současném webu, je Internet Explorer 6. Snad časem i on bude zcela debuggován, ale to se jen tak nestane, dokud budou lidé, kteří si myslí, že internet je tamto modré éčko.

Hodní hackeři a zlí hackeři

Existuje mnoho sporů o tom, zdali slovo hacker označuje zlého zločince nebo hodného pána, který pomáhá babičkám odvirovat počítač.

Občas se objevuje rozlišení na hackery a crackery. Crackeři se odlišují tím, že jí hodně krekrů; jako například c00k13 m0n5t3r.

Běžní lidé obvykle hackery hází do jednoho pytle, takže jsem se rozhodl, že je čas to napravit, a sepsal jsem pár bodů, jak rozlišit hodného a zlého hackera.

1. Hodní hackeři jezdí na kolečkových bruslích, zlí na skateboardu (zdroj).
2. Hodní hackeři píšou tmavým písmem na světlé pozadí, kdežto zlí mají ve svém textovém editoru světlé písmo na tmavém pozadí. Nejzkaženější hackeři však píšou černým písmem na černém pozadí.
3. Hodní hackeři programují v Pythonu, zlí v COBOLu, C++ a podobných složitých jazycích.
4. Hodní hackeři se podepisují Jan Novák, zlí j4n n0v4k.
5. Hodní hackeři používají to, co je užitečné; zlí hackeři to, co je složité (viz 3.).
6. Hodní hackeři mají blond vlasy (jako elfové), zlí hackeři mají vlasy černé nebo je vůbec nemají (jako skřeti).
7. Hodní hackeři nosí červený kloubouk, zlí hackeři a nosí klobouk černý.

Doufám, že těchto pár bodů vám pomůže, až se příště setkáte s hackerem a nebudete vědět, jestli se na něj dá spolehnout.

Pro další studium doporučuji zdroj autoritativních informací o hackerech, který představuje hraný dokument Nebezpečná síť.

Brzy bude jaro, brzy bude jaro, brzy bude...

Brzy bude jaro. A Velikonoce. A podobně. Zatím si můžete pověsit na plochu tuto naivní tapetu, která byla (jako obvykle) vytvořena ve výborném programu Inkscape.

Pro rozlišení 1280*800px klikněte na obrázek.

Zvykněte si na informační přehlcení

Každý druhý text z oblasti informační vědy začíná tvrzením, že jsme informačně zahlcení. Informační specialisté jsou však cvičeni v tajemném umění vyhledávání informací. Takže si za přehlcenost z části můžou sami. Ostatní tolik informací nenajdou!

Clay Shirky říká, že problémem není informační přehlcení, ale selhání filtrů. Nadbytek informací je prostý fakt, a to již nějakých 500 let od vynálezu knihtisku. Dříve však v roli informačních filtrů působili vydavatelé. Úspěch jejich podnikání závisel na tom, aby vybrali jen ty texty, které se vyplatí a budou se dobře prodávat. Brali na sebe riziko neúspěchu publikace.

Internet tento model změnil. Publikování na internetu je snadné a takřka zadarmo. Nulové náklady vedou k nulové zodpovědnosti za kvalitu obsahu. Přesto content is the king (isn't it?).

Právě kvůli povaze internetu potřebujeme speciální filtry. Shirky navrhuje využít proti této slabině silnou stránku internetu: kolektivní inteligenci sítí uživatelů. Centrálně klasifikovaný obsah (jako je katalogizace v knihovnách) na internetu vzhledem k objemu dostupných informací nefunguje. Ale co kdyby byl každý takový malý katalogizátor?

Tento princip se uplatňuje v tzv. folksonomiích (oproti tradičním taxonomiím), což jsou systémy, které agregují tagy (klíčová slova) nebo hodnocení, které přiřadili uživatelé k určitým informačním zdrojům. Někdy se nazývají systémy sdílených záložek (bookmarks). Mluvíme např. o delicious nebo Digg. Jedná se o systémy kolaborativního filtrování, které spoluprácí tisíců uživatelů vytvářejí metadatový obraz internetu.

Shirky je ale starý provokatér a velká huba, a tak není divu, že se našli i tací, kteří s ním nesouhlasili. Z řady profesionálních vědců se ozval biolog David Crotty. Podle něj je informační přehlcení velice reálné. A není způsobeno nízkou kvalitou obsahu. Najít si kvalitní informace už umíme. Problém je v tom, že jich nacházíme mnoho. Crotty to ilustroval příkladem ze své praxe, kdy pro svou specializaci každý týden najde 10 kvalitních a vysoce relevantních textů. Má ale čas přečíst jenom 8 z nich. Toto je opravdovější informační zahlcení.

A musím říct, že souhlasím spíše s Crottym (potýkám se totiž s podobným problémem jako on ;-)). Informační přehlcení není o tom, že je problém najít perlu mezi terabajty informačního svinstva, ale spíše o tom, že takových perel produkujeme zatraceně hodně. Proč?

Civilizace pokročila na takový stupeň vývoje, kdy všichni máme mnohem více volného času, žijeme déle a máme bokem dost peněz na to, abychom si mohli dovolit platit pár milionů vědců. Podmínky pro vytváření vědomostí nikdy nebyly lepší. Před pár sty lety se takový vědec dožil půlky toho co dnes. Také se musel nějak živit, protože podpora výzkumu nebyla tak úplně v módě.

Stejně jako v případě internetu a folksonomií se našla přirozená reakce. Dělba práce na mikroúrovni: specializace. Je jasné, že pokud zúžím oblast svého zájmu, najdu relevantních informací méně (zato hodně nadrelevantních). Specializace v některých případech pokročila takřka na atomickou úroveň, kdy se jemnější rozdělení práce zdá nemožné. Trpí tím komunikace, která pro vzájemné porozumění vyžaduje částečné překryvy znalostí. A přesto se zdá, že doposud nejsme specializováni natolik, abychom se vyhnuli nadbytku velice relevantních a hodnotných informací.

O čem se tu píše?

Čím větší, tím lepší (tím víc Adidas).

Eigasai (jap.) ... filmový festival

Během víkendu 24. a 25. ledna jsem se dostavil na pár událostí filmového festivalu Eigasai v kině Lucerna.

V sobotu to bylo nejprve předvedení čajového obřadu. Bohužel tento program zaujal přespříliš diváků, kteří nevydrželi v tichu, takže nebylo možné pořádně porozumět, o čem byla řeč. Čajový obřad by byl o tolik lepším zážitkem, kdyby byl počet zúčastněných omezen na 20-30: buď pomocí zpoplatnění nebo nutnou registrací. Klid se někteří pokoušeli vyvolat slovy Japonsko je o klidu a tichu, lidi! Pokus zprostředkovat principy čajového obřadu českému obecenstvu byl přesto sympatický.

Kromě čaje se japonská kultura servírovala v podobě aranžovaných květin, origami a kaligrafie. Později večer zahrál Japonec suchý jako cigareta na šamisen a česká skupina Yosa Yosa! na bubny. Show to byla pěkná, jejich rytmy byly pro české ucho libé a plné kontrastů.

Večer byl promítán film Západ slunce ve 3. okrsku, který zřejmě natočil japonský strýc Zdeňka Svěráka. Taková člověčičičinka se jen tak nevidí. Film veskrze sentimentální, vhodný pro děti od 3 do 100 let. Velice bezpečná volba.

Druhého dne byl na programu film Charisma, o kterém se dá říct buď, že je mysteriózní, nebo že mu nerozumíte. Nejlepší je mlčet. Optimální volba pro všechnu intelektuální sebranku, která prahne po symbolech symbolů a pohrdá kauzální následností děje.

Festival pokračuje i v průběhu pracovního týdne, takže ti, kdo nedělají odpolední směny, ze sebe mohou nechat vytáhnout 70 korun za pořádnou porci japonského cítění.

Japonský pražený čaj Kukicha

Poslední dobou jsem si oblíbil pražené japonské čaje. Mají jednoduchou chuť. A možná by čaj z dřevěných třísek chutnal podobně. Tyto čaje nepobraly kofeinu, takže je možné je požívat v kteroukoli denní dobu. To znamená nijaký účinek. Prostě takové každodenní pití.

Inu, a tak jsem zavítal do Country life a sebral malý pytlík japonské Kukichy, která se dělá z pražených větviček. Za třicet stříbrňáků jsem měl 50 gramů. Cenu jsem musel pochválit, protože je taky jednoduchá.

Nakonec jsem se každodenně tímto čajem vnitřně impregnoval, zejména ve večerních hodinách.

Takhle malý pytlík to je:

A v něm jsou tyhle chutné větvičky:

Zalévat vroucí vodou:

P.S.: Oxalisové zdražili 250 g kostku Gunpowderu Temple of Heaven na 142 Kč. Neslýcháno!

Copak je to srovnávací knihovnictví?

Knihovny porovnávají jejich čtenáři. Takový člověk třeba jednoho dne ráno vstane a napadne ho, že by si rád zašel do knihovny. A stejně jako když má chuť na oběd a dívá se do jídelního lístku, podívá se to ráno do katalogů knihoven, cože tam která mají za vybranou intelektuální stravu. Tím koná akt srovnávání.

Knihovny se můžou také srovnávat mezi sebou. Takže třeba Národní knihovna ČR řekne nějaké prťavé veřejné knihovně: Jestli nebudeš používat soubory autorit, tak tě srovnám, neřáde!

Oblíbenou činností je srovnávání knihoven se Zemí. Přestože je Země mnohem větší a neposkytuje ani náhodou tak rozmanité spektrum informačních služeb, se tento způsob práce mnohým osvědčil. Třeba slavnou Alexandrijskou knihovnu srovnali nejprve Římané a pak Arabové (viz další případy).

Nejlepším způsobem, jak knihovnu zarovnat se zemí, je jí podpálit. Knihovny dobře hoří a popel pěkně slehne, takže po silnejším dešti pak po knihovně není ani památky. Ostatní případy nejsou zdaleka tak účinné. Povodně zvládají pouze hromadné stěhování fondu nebo jeho napadení plísněmi.

Někdy se Země zhnusením otřese silou 8. stupně Richterovy škály a knihovnu efektivně srovná. Výhodou této možnosti je, že se nabízí zcela bezplatně.

Tak či onak, je vidno, že srovnávací knihovnictví je vysoce komplexní obor, jehož mnohá zákoutí odhalí pouze opravdový odborník.

Nepeníze a neknihovny

Kdyby knihovny uměly mluvit, všechny by říkaly to samé: "Mám málo peněz." Odkud se ale bere ten nedostatek? Jednak jim jejich zřizovatelé dávají malé kapesné a také s ním knihovny hospodaří všelijak.

Knihovny dostávají málo financí, protože převládá názor, že hodnoty, které poskytují, nestojí za nic. Jenže to je ten problém; za nic dostanete nic. Avšak i s minipenízky, které knihovny pobírají, lze leccos udělat. Uživatelé si však myslí, že se bez knihoven docela dobře obejdou.

Existuje metoda zvaná "contingency valuation", která by tyto přesvědčení měla vyvrátit. Zjednodušeně řečeno, počítá, kolik by lidé dali za znovuotevření knihoven, kdyby měly dlouhodobě zavřeno. Podle této metodiky se odhaduje, že za každou libru, kterou vložíte do British Library, vám z ní vypadne 4,4 libry ve službách.

Měli bychom si to zkusit, zavřít dveře knihoven na jeden den, pár dní, pak týden (a nakonec navždy). Při této příležitosti by se nemělo zapomenout vypnout také webové stránky knihoven. Ostatně, Listina základních práv a svobod sice stávku zakazuje soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů, ale o knihovnících není nikde řeč (informační pracovníci ale musí makat, jak jen to jde :-)).

Jedna uživatelská skupina snad nenechá knihovny ve štychu - studenti vysokých škol. Sotva si lze představit studium bez knihovny (I když obzvláště někteří technici mají velkou představivost!). Univerzita bez knihovny je polouniverzita, a tak nemá cenu financovat vysoké školy a před knihovnami zabouchnout pokladnu.

Knihovny by mohly ušetřit například tím, že by začaly používat open-source software (OSS). Náklady na integrovaný knihovní systém (ILS) dosahují podle velikosti knihovny deseti- až stotisícových částek. K tomu se samozřejmě musí připočíst peníze za údržbu (maintenance), které mohou představovat několik % pořizovací ceny ročně. Stejně tak knihovny docela hloupě a zběsile nakupují licence na komerční software. V některých případech je správná volba, neboť pro vykonávání požadovaných funkcí neexistuje open-source alternativa. Ale co se týče operačního systému, už existují linuxové distribuce, které jsou uživatelsky přívětivé a jednoduché k ovládání (např. Ubuntu, Linux Mint nebo Mandriva). Stejně tak v případě kancelářských balíků; OpenOffice.org své konkurenty dokonce v lecčems předčí. Základní poučkou je neshánět se po konkrétním software, ale po produktu, který dovede to, co potřebujeme.

Velmi hloupé náklady vytváří autorský zákon, který porušuje každý, jenom knihovny ne. Hodně lidí si uvědomuje, že takový zákon je špatný. Co se dá dělat, zatím nic lepšího nemáme (Creative Commons CZ?). Bohužel tak knihovnám vznikají "duplicitní" náklady, kdy se třeba digitalizují nové knihy namísto toho, aby vydavatel automaticky poskytl zároveň s papírovou kopií také licenci a elektronickou verzi.

Kolem a kolem to vypadá pěkně nepěkně. Služba knihoven je málo atraktivní, chybí "killer features", uživatel je pasivním příjemcem... Chce to, aby se nám tu ze tmy vyloupl nový knihovnický guru a jako nový americký guru Barack Obama z plných plic zařval: CHANGE!!!

Vánoční dárky pro hodné a zlobivé děti

Co dostanou na Vánoce hodné děti a co ty, které zlobily?

Pro velikost 1600*1200 pixelů klikněte na obrázek.

Moji milí farníci!

Jedu z práce tramvají a vedle mě 15-letá dívka předvádí, jak tancuje medvěd. Jenže řidič tramvaje nepatrně přibrzdí, čímž děvče vychýlí z rovnováhy a její noha (tlapa?) mi padne na botu.

Ježíííš! Pardóóón! vyhrkne.

A já na to: Jak jsi mě poznala, mé milé dítě?

Samým překvapením ze sebe nemůže vydat hlásku, tak jí jenom blahosklonně požehnám znamením kříže.

Čaj Hira Bancha Muso

Koupil jsem si japonský pražený čaj Hira Bancha od firmy Muso. V prodejně Country Life za 62 peněz pořídíte rovných 100 gramů. Cena je tedy lidová; a Židy potěší, že čaj je košer-certifikovaný. Sestává se z pražených větviček i listů.

Podle etikety zalévám vroucí vodou (chtělo by to vyzkoušet také zalití horoucí lávou). Čaj mi chutná skoro jako Fajn Oolong^TM z Oxalisu. Řádně propečená chuť dovede svou silou přerazit i zavilou odpornost vody na koleji. Ke zvýšení spokojenosti se hodí přidat pražené buráky.

Pakl:

Listy:

Nálev:

Sepsáno na památku Mrtvým stránkám o čaji caj.wu.cz

Kde je možno kouřit

Kouření se povoluje:

• v krematoriích a márnicích
• na hnoji
• na místech požárů
• ve spalovnách odpadů
• uvnitř aktivních vulkánů
• v peci, krbu a na rožni

Všude jinde je kouřit přísně zakázano.

Jak jsem se nakreslil

"Get social!" je slyšet z každého rohu webu. Skoro každý tento sociální web vyžaduje ikonu, která vás bude reprezentovat (avatar). Kde ikonu sehnat? Hodně se rozmohly obrázky a la Simpsonovi nebo ve stylu manga. Inu, já jsem se zvektorizoval.

1. Vzal jsem nevalný fotografický portrét mé osoby.
2. Otevřel Inkscape.
3. Fotografii vložil do první vrstvy a zamknul.
4. Vytvořil novou vrstvu nad fotkou a začal obkreslovat Beziérovými křivkami.
5. Je třeba uzavírat všechny křivky, abychom jim později mohli dát výplň.
6. Porovnávat s původní fotkou a vylepšovat (při zachování jednoduchosti), až budeme spokojeni.
7. Byl jsem spokojen. ;-)

Výsledek: P.S.: Kdo se chce v editoru vektorové grafiky Inkscape lépe vyznat, tomu doporučím návody z http://screencasters.heathenx.org/.

Podzimní fotka

Ze stromů padá listí, z lidí poezie, do foťáku si vleze podzimní nálada. A když lidi začnou v tramvaji smrkat a kašlat, pak už je fakt zima.

Open source vs. knihovna

Filosofie open-source a filosofie knihovny jsou si podobné až běda. Tak se zdá zvláštní, že prozatím nedošlo k rozsáhlejší adopci svobodného software na půdě knihoven.

Do knihovny knihovníci nasdílí spoustu dokumentů, které zadarmo či malý poplatek zpřístupňují veřejnosti (jako Rapidshare a spol.). Jejich motivací je, aby se znalosti šířily:

aby každá kniha se dostala ke svému čtenáři a aby se každý čtenář dostal ke své knize (viz. 5 zákonů knihovní vědy).

Knihovníci však sdílí nejen produkty práce druhých (autorů, hudebníků), ale také plody práce své. Nikomu nepřijde nepřirozené sdílení bibliografických záznamů nebo záznamů autoritních. Přebírání záznamů je naopak podporováno, jelikož to má více výhod, které jsou do značné míry blízké k výhodám vývoje open source. Spoluprací více lidí se nejenem dospěje k většímu množství záznamů, ale také k vyšší kvalitě.

Jaké jsou tedy důvody pro to, že v knihovnách nemáme open source řešení? Jednak to může být ona pověstná konzervativnost knihovníků a knihovnic (Knihovník se prý také pozná podle toho, že má více roláků než bot. ;-)) Dále je třeba si přiznat, že solidní open source systém, který by se hodil i do větších knihoven tady není dlouho. Ale přesto...

Knihovníci, zlobíte. Zřejmě bude třeba použít agresivnější přístup.

Konference Creative Commons a anticopyright

4. listopadu 2008, BIO OKO, Praha Holešovice, (info):

1. Na pódium si vleze pes. Chvíli se po něm prochází. Lidé udělají Haf! a velmi vesele se smějí.
2. V rámci navození přijatelné atmosféry je reflektor namířen do publika, kde ostrým světlem vypaluje zraky kritiků. V kině panuje zima, vyměňujeme si kotlík s grogem.
3. Když se sejdou právníci s umělci, je to mela. Umělci se právníků ptají, zdali mluví korektně; právníci se snaží působit jako velcí pohodáři. Nikdo nic neřekne, a tak není čemu tleskat.
4. Advokát Aujezdský mluví asi takto: Jo, prostě byl vejkend, jo, nicméně... Zřejmě má za to, že se tak dostane do komunity umělců, kteří na konferenci navnímávají substrát pro svá budoucí veledíla.
5. Advokát Aujezdský řekl: Každý český právník napíše lepší licenci než Stallman. Ale chápu... je to programátor...
6. Ještěže je tu Petr Kadlec, který pronese jednu z lepších vět večera: Je absurdní, že na mém díle se nikdo nemůže 70 let postavit.
7. Naneštěstí jsou přítomni pan Multi a pan Mediální, takže je celý tento paskvil nahráván na pohyblivé obrázky.