Everything is Miscellaneous

Nejprve jsem se podíval na wiki stránku s videem týkajícím se sémantického webu a nalezl jsem přednášku Everything is miscellaneous, kterou v rámci Google TechTalks přednesl roku 2007 David Weinberger. Vychází z jeho stejnojmenné knihy.

Mezi přednáškami zařazenými do série Google TechTalks se kupodivu objevují také ne-technicky zaměřené. Tato je jedna z nich. Dotýká se mých oblíbených oblastí jako je filosofie jazyka nebo informační architektura.

Hlavní otázkou, kterou se zde David Weinberger zabývá, je způsob, jakým dělíme skutečnost. Neexistuje totiž právě jedno správné rozdělení skutečnosti. Platón v Phaedrovi píše, že skutečnost je třeba rozdělovat v kloubech a spojích; podobně jako dobrý řezník krájí maso u šlach, namísto toho, aby se snažil zlomit kosti v půlce.

To koresponduje s tím, co lze najít v esejích Umberta Eca o jazyce a vnímání Kant and the platypus, kde píše o tom, že skutečnost má určité zrno. Je nesmyslné považovat za jednotku věci, které nejsou v jednom zrně (např. prasečí rypák a zároveň oháňku).

Zrna tvořící jazykovou realitu, kterou uvažuje Eco, jsou jednotkami (atomy), pro něž má smysl mít samostatné označení slovem. A jak je zřejmé z příkladu kuchařské speciality prasečí rypák + oháňka, tyto jednotky mají pouze několik smysluplných způsobů shlukování.

Další potíž, která se váže k těmto prvkům fyzické skutečnosti, spočívá v tom, že je lze zařadit pouze na 1 místo. Například knihu pojednávající o fyzice a chemie, nemůžeme zařadit mezi knihy o fyzice a zároveň knihy o chemii. Naopak, na jednom místě nemůžou být současně 2 fyzické objekty.

Tento problém lze částečně vyřešit tak, že knihu o fyzice a chemii nahradíme 2 ukazateli, vedoucí k jejímu fyzickému umístění, z nichž jeden zařadíme mezi ostatní ukazatele na knihy o fyzice, druhý k těm o chemii. Namísto ukazatelů lze říkat metadata. Vznikají tak sekundární dokumenty (jako bibliografie) pro organizaci fyzických dokumentů primárních.

Nevýhodou právě jednoho umístění však netrpí digitální data. Ty umožňují prostřednictvím jednoduchých ukazatelů – hyperlinků – zařazení do mnoha kategorií současně. Tím mohou vznikat složité polyhierarchické struktury.

Důležitým bodem Weinbergovy přednášky bylo tvrzení, že v případě, kdy jak data (obsah), tak i metadata (popis), jsou digitální, ztrácí se rozdíl mezi nimi. Protože díky plnotextovému vyhledávání lze najít žádanou informaci jak podle metadat (jména autora), tak podle úryvku nebo citátu, který obsahuje. Jako nové významy pro výrazy data a metadata lze použít:

• data

  to, co hledáme

• metadata

  to, co známe a pomocí čehož hledáme

Změnou prošlo také uspořádání jednotek skutečnosti. Zatímco původně uspořádání jednotek vlastnili (ovládali) lidé, kteří vlastnili jednotky samé (např. rozložení oblečení v obchodě), nyní jsou to uživatelé (tedy všichni), kteří vlastní uspořádání. Díky taggování, facetové klasifikaci nebo personalizaci vyhledávání jsou to uživatelé, kteří vytvářejí svá vlastní uspořádání, hierarchické stromy reflektující jejich vlastní hlediska.

S tím, jak si lidé vytvářejí vlastní kategorie, přichází otázka definice takové kategorie. Definice je podle Willarda Var Orman Quina něco, díky čemuž se lze obejít bez definovaného. Můžeme se však obejít bez definice kategorie, nahradíme-li jí prototypem - typickým zástupcem (např. Jiří Paroubek je typický zástupce kategorie Čechů). Podle podobnosti jednotky vůči prototypu pak usuzujeme na její příslušnost ke kategorii. Tohle příjemně voní Wittgensteinem, myšlenkami Umberta Eca a dokonce JavaScriptem a prototypální dědičností.

Celkovým trendem, který Weinberger zmiňuje, je externalizace znalostí. Ty byly externalizovány nejprve v knihách a dokumentech, později ve zvukových nahrávkách či videu. Nyní však následuje externalizace významu, a tu jsem konečně poznal, proč je tato přednáška zařazena mezi videa o sémantickém webu. Koncepty (významy, zrna skutečnosti) jsou externalizovány jako webové zdroje reprezentující tyto entity. Například zde je zachycen koncept neidentifikovatelných létajících objektů. Ten je kupodivu zařazen mezi strojírenství, s čímž by nemusel každý uživatel souhlasit.

Objevuje se otázka, jak půjde propojit sémantický web externalizovaných významů a jejich uspořádání ovládané uživateli. Zatím to vypadá, že organizace konceptů vytvářejících sémantickou síť je vlastněna producenty těchto konceptů (jako v případě PSH je NTK).

Copak je to srovnávací knihovnictví?

Knihovny porovnávají jejich čtenáři. Takový člověk třeba jednoho dne ráno vstane a napadne ho, že by si rád zašel do knihovny. A stejně jako když má chuť na oběd a dívá se do jídelního lístku, podívá se to ráno do katalogů knihoven, cože tam která mají za vybranou intelektuální stravu. Tím koná akt srovnávání.

Knihovny se můžou také srovnávat mezi sebou. Takže třeba Národní knihovna ČR řekne nějaké prťavé veřejné knihovně: Jestli nebudeš používat soubory autorit, tak tě srovnám, neřáde!

Oblíbenou činností je srovnávání knihoven se Zemí. Přestože je Země mnohem větší a neposkytuje ani náhodou tak rozmanité spektrum informačních služeb, se tento způsob práce mnohým osvědčil. Třeba slavnou Alexandrijskou knihovnu srovnali nejprve Římané a pak Arabové (viz další případy).

Nejlepším způsobem, jak knihovnu zarovnat se zemí, je jí podpálit. Knihovny dobře hoří a popel pěkně slehne, takže po silnejším dešti pak po knihovně není ani památky. Ostatní případy nejsou zdaleka tak účinné. Povodně zvládají pouze hromadné stěhování fondu nebo jeho napadení plísněmi.

Někdy se Země zhnusením otřese silou 8. stupně Richterovy škály a knihovnu efektivně srovná. Výhodou této možnosti je, že se nabízí zcela bezplatně.

Tak či onak, je vidno, že srovnávací knihovnictví je vysoce komplexní obor, jehož mnohá zákoutí odhalí pouze opravdový odborník.

Nepeníze a neknihovny

Kdyby knihovny uměly mluvit, všechny by říkaly to samé: "Mám málo peněz." Odkud se ale bere ten nedostatek? Jednak jim jejich zřizovatelé dávají malé kapesné a také s ním knihovny hospodaří všelijak.

Knihovny dostávají málo financí, protože převládá názor, že hodnoty, které poskytují, nestojí za nic. Jenže to je ten problém; za nic dostanete nic. Avšak i s minipenízky, které knihovny pobírají, lze leccos udělat. Uživatelé si však myslí, že se bez knihoven docela dobře obejdou.

Existuje metoda zvaná "contingency valuation", která by tyto přesvědčení měla vyvrátit. Zjednodušeně řečeno, počítá, kolik by lidé dali za znovuotevření knihoven, kdyby měly dlouhodobě zavřeno. Podle této metodiky se odhaduje, že za každou libru, kterou vložíte do British Library, vám z ní vypadne 4,4 libry ve službách.

Měli bychom si to zkusit, zavřít dveře knihoven na jeden den, pár dní, pak týden (a nakonec navždy). Při této příležitosti by se nemělo zapomenout vypnout také webové stránky knihoven. Ostatně, Listina základních práv a svobod sice stávku zakazuje soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů, ale o knihovnících není nikde řeč (informační pracovníci ale musí makat, jak jen to jde :-)).

Jedna uživatelská skupina snad nenechá knihovny ve štychu - studenti vysokých škol. Sotva si lze představit studium bez knihovny (I když obzvláště někteří technici mají velkou představivost!). Univerzita bez knihovny je polouniverzita, a tak nemá cenu financovat vysoké školy a před knihovnami zabouchnout pokladnu.

Knihovny by mohly ušetřit například tím, že by začaly používat open-source software (OSS). Náklady na integrovaný knihovní systém (ILS) dosahují podle velikosti knihovny deseti- až stotisícových částek. K tomu se samozřejmě musí připočíst peníze za údržbu (maintenance), které mohou představovat několik % pořizovací ceny ročně. Stejně tak knihovny docela hloupě a zběsile nakupují licence na komerční software. V některých případech je správná volba, neboť pro vykonávání požadovaných funkcí neexistuje open-source alternativa. Ale co se týče operačního systému, už existují linuxové distribuce, které jsou uživatelsky přívětivé a jednoduché k ovládání (např. Ubuntu, Linux Mint nebo Mandriva). Stejně tak v případě kancelářských balíků; OpenOffice.org své konkurenty dokonce v lecčems předčí. Základní poučkou je neshánět se po konkrétním software, ale po produktu, který dovede to, co potřebujeme.

Velmi hloupé náklady vytváří autorský zákon, který porušuje každý, jenom knihovny ne. Hodně lidí si uvědomuje, že takový zákon je špatný. Co se dá dělat, zatím nic lepšího nemáme (Creative Commons CZ?). Bohužel tak knihovnám vznikají "duplicitní" náklady, kdy se třeba digitalizují nové knihy namísto toho, aby vydavatel automaticky poskytl zároveň s papírovou kopií také licenci a elektronickou verzi.

Kolem a kolem to vypadá pěkně nepěkně. Služba knihoven je málo atraktivní, chybí "killer features", uživatel je pasivním příjemcem... Chce to, aby se nám tu ze tmy vyloupl nový knihovnický guru a jako nový americký guru Barack Obama z plných plic zařval: CHANGE!!!

Open source vs. knihovna

Filosofie open-source a filosofie knihovny jsou si podobné až běda. Tak se zdá zvláštní, že prozatím nedošlo k rozsáhlejší adopci svobodného software na půdě knihoven.

Do knihovny knihovníci nasdílí spoustu dokumentů, které zadarmo či malý poplatek zpřístupňují veřejnosti (jako Rapidshare a spol.). Jejich motivací je, aby se znalosti šířily:

aby každá kniha se dostala ke svému čtenáři a aby se každý čtenář dostal ke své knize (viz. 5 zákonů knihovní vědy).

Knihovníci však sdílí nejen produkty práce druhých (autorů, hudebníků), ale také plody práce své. Nikomu nepřijde nepřirozené sdílení bibliografických záznamů nebo záznamů autoritních. Přebírání záznamů je naopak podporováno, jelikož to má více výhod, které jsou do značné míry blízké k výhodám vývoje open source. Spoluprací více lidí se nejenem dospěje k většímu množství záznamů, ale také k vyšší kvalitě.

Jaké jsou tedy důvody pro to, že v knihovnách nemáme open source řešení? Jednak to může být ona pověstná konzervativnost knihovníků a knihovnic (Knihovník se prý také pozná podle toho, že má více roláků než bot. ;-)) Dále je třeba si přiznat, že solidní open source systém, který by se hodil i do větších knihoven tady není dlouho. Ale přesto...

Knihovníci, zlobíte. Zřejmě bude třeba použít agresivnější přístup.