Everything is Miscellaneous

Nejprve jsem se podíval na wiki stránku s videem týkajícím se sémantického webu a nalezl jsem přednášku Everything is miscellaneous, kterou v rámci Google TechTalks přednesl roku 2007 David Weinberger. Vychází z jeho stejnojmenné knihy.

Mezi přednáškami zařazenými do série Google TechTalks se kupodivu objevují také ne-technicky zaměřené. Tato je jedna z nich. Dotýká se mých oblíbených oblastí jako je filosofie jazyka nebo informační architektura.

Hlavní otázkou, kterou se zde David Weinberger zabývá, je způsob, jakým dělíme skutečnost. Neexistuje totiž právě jedno správné rozdělení skutečnosti. Platón v Phaedrovi píše, že skutečnost je třeba rozdělovat v kloubech a spojích; podobně jako dobrý řezník krájí maso u šlach, namísto toho, aby se snažil zlomit kosti v půlce.

To koresponduje s tím, co lze najít v esejích Umberta Eca o jazyce a vnímání Kant and the platypus, kde píše o tom, že skutečnost má určité zrno. Je nesmyslné považovat za jednotku věci, které nejsou v jednom zrně (např. prasečí rypák a zároveň oháňku).

Zrna tvořící jazykovou realitu, kterou uvažuje Eco, jsou jednotkami (atomy), pro něž má smysl mít samostatné označení slovem. A jak je zřejmé z příkladu kuchařské speciality prasečí rypák + oháňka, tyto jednotky mají pouze několik smysluplných způsobů shlukování.

Další potíž, která se váže k těmto prvkům fyzické skutečnosti, spočívá v tom, že je lze zařadit pouze na 1 místo. Například knihu pojednávající o fyzice a chemie, nemůžeme zařadit mezi knihy o fyzice a zároveň knihy o chemii. Naopak, na jednom místě nemůžou být současně 2 fyzické objekty.

Tento problém lze částečně vyřešit tak, že knihu o fyzice a chemii nahradíme 2 ukazateli, vedoucí k jejímu fyzickému umístění, z nichž jeden zařadíme mezi ostatní ukazatele na knihy o fyzice, druhý k těm o chemii. Namísto ukazatelů lze říkat metadata. Vznikají tak sekundární dokumenty (jako bibliografie) pro organizaci fyzických dokumentů primárních.

Nevýhodou právě jednoho umístění však netrpí digitální data. Ty umožňují prostřednictvím jednoduchých ukazatelů – hyperlinků – zařazení do mnoha kategorií současně. Tím mohou vznikat složité polyhierarchické struktury.

Důležitým bodem Weinbergovy přednášky bylo tvrzení, že v případě, kdy jak data (obsah), tak i metadata (popis), jsou digitální, ztrácí se rozdíl mezi nimi. Protože díky plnotextovému vyhledávání lze najít žádanou informaci jak podle metadat (jména autora), tak podle úryvku nebo citátu, který obsahuje. Jako nové významy pro výrazy data a metadata lze použít:

• data

  to, co hledáme

• metadata

  to, co známe a pomocí čehož hledáme

Změnou prošlo také uspořádání jednotek skutečnosti. Zatímco původně uspořádání jednotek vlastnili (ovládali) lidé, kteří vlastnili jednotky samé (např. rozložení oblečení v obchodě), nyní jsou to uživatelé (tedy všichni), kteří vlastní uspořádání. Díky taggování, facetové klasifikaci nebo personalizaci vyhledávání jsou to uživatelé, kteří vytvářejí svá vlastní uspořádání, hierarchické stromy reflektující jejich vlastní hlediska.

S tím, jak si lidé vytvářejí vlastní kategorie, přichází otázka definice takové kategorie. Definice je podle Willarda Var Orman Quina něco, díky čemuž se lze obejít bez definovaného. Můžeme se však obejít bez definice kategorie, nahradíme-li jí prototypem - typickým zástupcem (např. Jiří Paroubek je typický zástupce kategorie Čechů). Podle podobnosti jednotky vůči prototypu pak usuzujeme na její příslušnost ke kategorii. Tohle příjemně voní Wittgensteinem, myšlenkami Umberta Eca a dokonce JavaScriptem a prototypální dědičností.

Celkovým trendem, který Weinberger zmiňuje, je externalizace znalostí. Ty byly externalizovány nejprve v knihách a dokumentech, později ve zvukových nahrávkách či videu. Nyní však následuje externalizace významu, a tu jsem konečně poznal, proč je tato přednáška zařazena mezi videa o sémantickém webu. Koncepty (významy, zrna skutečnosti) jsou externalizovány jako webové zdroje reprezentující tyto entity. Například zde je zachycen koncept neidentifikovatelných létajících objektů. Ten je kupodivu zařazen mezi strojírenství, s čímž by nemusel každý uživatel souhlasit.

Objevuje se otázka, jak půjde propojit sémantický web externalizovaných významů a jejich uspořádání ovládané uživateli. Zatím to vypadá, že organizace konceptů vytvářejících sémantickou síť je vlastněna producenty těchto konceptů (jako v případě PSH je NTK).

Vnímání v kontrastu

Vnímáme pouze v kontrastu, pomocí srovnání. Pokud věci nelze rozlišit, vnímáme je jako jednu věc. Pokaždé musí být věc, která je dostatečně jiná, k níž vztáhneme vnímané, čímž je odlišíme. Kontrast vytváří hrany, které ohraničují jednu věc. Vyřezávají ji z jejího okolí.

Samé štěstí se časem stává mělčí a mělčí, až ho nezaznamenáme, pokud ho nevztáhneme k neštěstí. Alan Watts doporučoval žít s permanentní představou, že se vše může hrozivě zvrtnout. Těžké je si představu katastrofy vytvořit, těžší je na ní nezapomenout.

Stejný šedý čtverec na světlém pozadí vypadá tmavší, na tmavším pozadí vypadá světlejší. Tak je uměle zvýšen kontrast. Výsledný obraz vzniká až v mozku. Jde o jeden z mnoha užitečných smyslových klamů.

Drahý filosofe!

1. Freud objevil, že nevědomí funguje uvnitř jazyka. Stejně jako elektrický proud funguje pouze uvnitř vodiče. A stejně jako člověk funguje pouze v hlavě. Někdy dokonce v jedné hlavě fungují dva lidé. Hlava funguje pouze v těle. Přestože se vypráví o bezhlavých rytířích, gilotina jasně dokazuje, že hlava sama nefunguje. Pokud chceme, aby určitý člověk přestal fungovat, je třeba oddělit jeho hlavu od těla. Možná by ekonomičtější bylo oddělovat člověka od hlavy, ale na to jsme zatím pořádně nepřišli.
2. Někdy má člověk pocit, že je v nesprávném těle. Naštěstí už máme možnost změny pohlaví, a tak si i takoví lidé přijdou na své. Otázkou je, kdo člověka dal do hlavy a hlavu dal do těla a tělo dal do světa? To spíš tělo vyrostlo ze světa, hlava vyrostla z těla a člověk vyrostl z hlavy. Jazyk vyrostl z člověka nebo člověk z jazyka? Bylo dřív vejce nebo slepice?
3. Všechno je v čase, ale pouze člověk je v jazyce. Člověk má pocit, že není tělo, ale že je to, co je uvnitř těla. Protože do těla nevidí, myslí si, že tam je. Člověk je v hlavě. Hlava je perfektní místo, kde člověk může být, protože si tam nevidí. Jenže potom rozkrojili hlavu a vynalezli rentgen a zjistili, že tam není nic zvláštního. Z toho vyplývá, že buď člověk není nic zvláštního nebo není vidět. Je tedy možné, že každý člověk je neviditelný, a lze vidět jen těla. Dá se tak soudit z toho, že člověka nikdo nikdy neviděl. Podobně je neviditelná nespravedlnost, svoboda a láska. Člověk je buď neviditelný nebo neexistuje.
4. Člověk je ve své hlavě. Každý člověk se vejde do své hlavy. Dokonce i velcí lidé, jako T.G. Masaryk nebo Umberto Eco, se vešli do své hlavy a nevykukovali ven. Dokonce ani ti s největším egem neměli hlavu naprasklou. Zato mnoho velkých lidí má pocit, že se nevejdou do jazyka. Nebo je jim jazyk malý, a přestože ví, že mohou jako lidé existovat pouze uvnitř jazyka, chtějí se dostat mimo něj. Je to něco jako touha vycestovat do ciziny. Nebo do vesmíru. Jenže každý ví, že ve vesmíru bez přístrojů člověk nepřežije. Nabízí se otázka, zdali nelze mimo jazyk přežít s pomocí přístrojů.
5. Podobně jako se někteří lidé chtějí podívat k moři, tak se někteří lidé chtějí podívat mimo svou hlavu. Říká se, že to lze provést pomocí drog. Drogy se požívají tak, že si je člověk vloží do hlavy. Člověk je v droze, která je hlavě. To by bylo lepší, kdyby se člověk mohl přendat do drogy rovnou. To je tak, jako kdyby se jeden chtěl nadzvednout tím, že by se chytil za chodidla a táhl by nahoru.
6. I kdyby se někdo dostal mimo jazyk, pak by o tom nemohl mluvit. Neznamená to, že by nebyl pochopen jako člověk, který by se barvoslepým snažil vysvětlit, co je to barva. Tu zkušenost by prostě nebylo možné vyjádřit. Lze o tom uvažovat tak, že jazyk považujeme za úroveň. Pokud by se někdo dostal mimo tuto úroveň, musel by také mimo ní najít prostředky, jak tuto zkušenost vyjádřit. Protože prostředky k vyjádření nejazykové úrovně se mohou nacházet pouze v ní. Pokud by tam opravdu byly, tak by bylo možné, že by po návratu do jazykové úrovně cestovatel nebyl pochopen. Jestliže by se však mimo jazykovou úroveň dostali alespoň dva lidé, kteří by naučili ovládat výrazové prostředky této úrovně, mohli by si navzájem rozumět. Jedině tak by bylo možné ustanovit pochopení. Jenže, jak se dostat mimo jazyk?